14. středisko Junáka Psohlavci Český Brod

Jen malý kousek čokolády takhle v noci…

Ještě jeden malý sladký stroužek a můj slib o napsání článku dostojí svého. Navíc tahle akce si ho rozhodně zaslouží!

Další čtvereček tohoto mléčného zázraku s drcenými lískovými oříšky mě pomalu přesouvá do říše vzpomínek z minulého týdne… Je to jako když na videu přetáčíte film a koukáte na zrychlený obraz běžící pozpátku. Stop! Úterý 25. října 17:15 – to je ono!

Byl jsem unesen! Zavázané oči, zacpané uši čímsi co se nedá poslouchat. Ale ruce a nohy mi nesvázali. Lidská zvědavost je nekonečná a tak se nebráním a čekám, co bude dál. Odvádí mě pryč od mého domu. Před nádražní budovou začínám ztrácet orientaci a po chvilce vůbec netuším, kam mě vedou. Naštěstí kolem mě po chvilce projede rychlík, což mě ujistí, že jsme pořád na nádraží.

Při čekání v podchodu mám pocit, že se svět kolem mě zastavil a čas si se mnou jen tak pohrává. Stojím sám, zády ke zdi, nikdo mě nedrží. Je to nekonečné, a tak mám dost času přemýšlet, kdo všechno se „dívá“. Co když je to jen fór a nechali mě tu jen tak – prostě vyzkoušet jak dlouho to vydržím. Pohledy cizích kolemjdoucích jsou až děsivé – vlastní fantazie mi to rozhodně ulehčit nechce.

Vysvobození náhle přichází a známá ruka mě odvádí po schodech nahoru až do vlaku. Při nastupování na mně najednou spočine více rukou a tak se jímám podezření, že je se mnou celý roverský kmen. Teď už mi určitě sundají klapky z očí a já spatřím jejich rozesmáté obličeje a v hlavě mi proběhne ono tolik známé „zase všichni spolu!“. Ale opak je pravdou. Jsem usazen na sedačku bez opěrky hlavy a i když alespoň už nemám sluchátka v uších, nikdo si se mnou nechce povídat. Nikdo krom hlasového automatu, který po zaznění tónu říká jména zastávek.

Cesta vlakem je úmorná, postávání v podchodě proti tomu byla jen rozcvička. Čerstvý vzduch v Kolíně mě opět dostává do hry a po několika minutách se ocitám v budově s velkým schodištěm, koberci na zemi, slyším kolem sebe šum mnoha lidí a z povzdálí i cinkot skleniček.

Po pár minutách mi Radek z ničeho nic strhne klapky z očí. Brečím jak želva, ale oči si rychle zvykají, a tak se mohu radovat z návratu všech smyslů. A co bylo dál? Racek… Tedy spíš jen káně lesní, protože racka zatím kluci nikde nesehnali. No a krom fajnové muziky hlavně pocit štěstí z toho, že mám kolem sebe takhle fajn lidi, kteří dokážou příjemně překvapit.

Obal od čokolády už až na těch pár drobků zeje jen prázdnotou, a tak mi nezbývá než poděkovat za nádherný narozeninový dárek v podobě skvělého zážitku. Díky R&R!