Abychom navázali na šňůru návštěv muzeí, vyrazili jsme s družinou Orlů do muzea Národního.
Počasí nám sice moc nepřálo, když od minulého dne trochu pršelo, ale ani to nás nemohlo zastavit. První netrpělivec už se nemohl dočkat a nervózně čekal u klubovny dobrých 15 minut před devátou. Zato poslední účastník doběhl udýchaný pět minut po domluveném srazu, ale s tím se počítá :-).
Drobný déšť, který byl i v Praze, nás moc nepřekvapil, zato dlooouhatááánská fronta u pokladny historické budovy muzea byla překvapením na nečekaných 32 minut.
V šatně jsme si odložili nepotřebné svršky a vyrazili na první obhlídku vystavených exponátů pod názvem ´Rytíři nebes´ o českých letcích 2. světové války, ze které nás vytrhl začátek multimediální expozice o Tutanchamonovi. Ona expozice je totiž časově omezena kvůli maximálnímu počtu návštěvn
íků v sálech. Mimo relikvií a sarkofágů starých zhruba 3000 (!) let jsme se mohli kochat i promítáním na stěny sálů (napočítali jsme 16 projektorů v jedné místnosti) ze kterého se tajil dech.
Stejně jako Egyptská říše ani tato ohromující podívaná netrvala věčně. Museli jsme vrátit zapůjčená sluchátka a pokračovat v dalších prohlídkách. Na řadě byl sál ´Historie a kultura Kazašské stepy´, kde kluky zaujal stan kočovníků – že prý na tábor by se hodil – a spousty zlata na ozdobách této lovecké společnosti.
I přes naléhání „Kdy už půjdeme do mekáče?“ nám přeci jen pár míst k prohlídce scházelo a i sál nazvaný ´Labyrint informací a ráj tisku´ dokázal zaujmout svým ztvárněním a ukázkami tisku novin.
Ještě zkontrolovat kostru velryby (věděli jste, že už není nad schodištěm?) a honem do toho mekáče.
Cestou na vlak jsme si zopakovali, kde jsme to byli a po odpovědích „Na Václavově námětí v ňákym muzeu. A hlavně v mekáči.“ patřila poslední vzpomínka devatenáctiletému egyptskému panovníkovi Nebcheperure Tutanchamonovi.
Tak zase příště a snad i ve větším počtu…
