Minulý týden z nařízení vlády začala plošná karanténa. Média nás zhusta masírovala nárůstem počtu nemocných lidí, někdy trochu zmateným vyjádřením unavených lidí, kteří situaci řeší nebo se o to aspoň snaží. To všechno píšu, i když je mi jasné, že to všechno víte, jen si sám připomínám, jak a proč začal příběh tohoto článku.
Z médií a sociálních sítí bylo zřejmé, že záchranné složky a starší generace jsou na tom obzvláště zle. Jednu skupinu se snažíme izolovat, druhou nadměrně přetěžujeme a k tomu chyběl základní ochranný materiál. Sociální sítě pak začaly zaplavovat vtípky, stížnosti, ale i příběhy jak se lidé snaží pomoct. Taky jsem chtěl nějak pomoct.
První krok byla registrace na webu skautskapomoc.cz, musím říct, že to byl celkem hřejivý pocit z rozhodnutí. Takové to hezké – „teď budu konat dobro!“. Jenže jak už to bývá, dopadlo to úplně jinak. Za celý týden se neobjevil ani jeden požadavek na pomoc. Mezi tím jsme se s vedoucími Tygříků věnovali plánům pro náš oddíl. Tato skupina se rozrostla o holky a myslím, že jsme dali dohromady pár dobrých nápadů, ale čtenář odpustí, neprozradím zde jaké to byly, většina Vás teprve čeká. Celkově mi to však přišlo málo.
Ještě na konci minulého týdne se stále objevovaly zprávy, jak moc lidem chybí roušky. Tak jsem zavolal tátovi. Je to šikovný člověk, do střediska nám v minulých letech ušil několik desítek stanových pláten a spoustu jiných věcí. Tentokrát jsem to chtěl ale jinak. Tátu už šití přestalo bavit, ale mohl by mě to naučit. Zpětně uznávám, že tato myšlenka byla stejně upřímná jako naivní. Táta na rozdíl ode mne tušil, jak nelehké to je. Z výuky nebylo nic, ale staly se jiné věci. Táta na mě a sestře kompletně nechal přípravu materiálu a dělal to co z naší rodině umí nejlíp. Šil až se od stroje prášilo. Za sobotu a neděli jsme vyrobili a připravili přes sto roušek a v pondělí je předali do Anny – českobrodského domova pro seniory.
Na závěr se rozhodně sluší poděkovat. A tak děkuji tátovi, mámě a sestře za skvělou náladu a odhodlání, paní ředitelce Anny za upřímnou radost z našeho výtvoru a Léně s Kačkou, že to všechno vyvařily, vyžehlily a zabalily – roušky se tak daly hned použít. A šít se třeba naučím jindy.
Pár fotek z našeho počínání…