Dlouho se ozývaly hlasy, že na lezeckou stěnu prostě musíme. Přišla zpráva od Máry, že v sobotu vážně pojedeme vyzkoušet stěnu na Smíchově a pak přespíme v klubovně do neděle.
Už sraz v 8:30 se ukázal jako dobrodružství. Často jede na výlet více vedoucích než svěřených dětí. Tentokrát jen díky tomu, že se Matějovi podařilo telefonem vytáhnout, na poslední chvíli, Filipa z postele, jelo stejně kluků jako vedoucích. I když jedna vedoucí byla z vedlejšího střediska.
Cesta vlakem i metrem (metrem!) uběhla jako nic a lehkou chůzí jsme dorazili do starého továrního komplexu, kde se nachází také lezecká stěna Smíchoff. Dost překvapivá byla fronta u vstupu takhle brzy po otevření. Alespoň jsme měli čas na zaregistrování a rozmyšlení jaké vybavení si budeme muset vypůjčit. Ukázalo se jako velká výhoda, že Matěj už tu byl a má vlastní vybavení i zkušenosti s lezením na stěně. Proběhnout šatnou, shodit svršky a hurá na stěnu ošoupat si prsty a mrzačit nohy (nebo ošoupat nohy a mrzačit prsty?).
Jako velká legrace vypadalo jištění Máry, který váží téměř dvakrát víc než ostatní účastníci a pokud lezl jinou cestu, než u které bylo možné cvaknout karabinu do oka zapuštěného do země, museli jistit dva najednou, aby to bylo bezpečné. Máme i fotku :-).
Vyzkoušeli jsme také boulder, který se ukázal dost náročný na techniku. To Filipovi nebránilo ve využití síly rukou, zatímco my ostatní jsme si museli pomáhat i nohami. Posledních pár pokusů o výstup do dvanáctimetrové výšky haly nám po třech hodinách vzalo zbytky sil i odhodlání a nezbylo nám nic jiného než vyrazit zpátky do klubovny a hlavně za jídlem.
Večerní program se nám poněkud zhroutil příchodem dalších kamarádů. Nějak nám to vůbec nevadilo a „prokecali“ jsme spoustu času, než se v kuchyňce podařilo připravit bramboráky k večeři. Sice nebyly úplně do křupava, ale kdy si dáte smažený bramborák s fajn partou u sledování filmu? A pak ještě jednoho.
Už se vám stalo, že místo budíku (pííííp, pííííip, …) vás probudí „Vltava“ od Bedřicha Smetany? Nám ano. Nejdřív bylo slyšet pohyb po klubovně, cinkání nádobí i drobný ruch. V polospánku tomu moc nevěnujete pozornost. A najednou se dost nahlas ozve orchestr a Mára nás budí „Vstávat a do zelený, máme tam snídani.“ Čaj, káva, vejce, rohlík, máslo (mléko jsem opomněl), salám a zbytek bramboráků, nám přeje dobré ráno nového dne. Nejhorší na každé sebelepší akci je to, že končí. Mimo toho konce to většinou znamená, že se musí také uklidit. A to ať si naplánujete, jak chcete, tak to nejde podle plánu. Vybral se další film, alespoň jako kulisa, a dalo nám zabrat stihnout domluvený konec „Přespání v klubovně“.
Snad si každý, kdo se mihnul a zúčastnil alespoň části víkendu, užil společně strávený čas.
Díky všem, kteří vytvářeli atmosféru kamarádství a věnovali trochu svého času ostatním…
Autor: Účastník