Tak a je tu jaro. Teplo, zima, teplo, mrholení, sem tam sluníčko jako v létě. Počasí přesně super na to, prověřit naše Šmoulata, jak jsou na tom s odolností a vytrvalostí. A co je nejlepší, prostě si hrát na vojáky. No a my jsme vyrazili za tímto zážitkem do Berouna. Děti trochu tušily, co je čeká, ale o vojenském drilu neměly ani ponětí. Je sice pravdou, že na tuto výpravu se dostavili pouze chlapci, ale za to v hojném počtu.
Vyrazili jsme vlakem do Prahy, pak rychlý přesun na vlak do Berouna. Jel s námi i náš kamarád Vládík neboli chlap jak hora s velkým batohem. No špekulovali jsme, co tam ukrývá, ale byl jako hrob. Nic neprozradil.
V Berouně nás ale s jistotou vedl za město a začal nám velmi zajímavě vyprávět o předválečném opevnění. O linii bunkrů co lemují důležitá místa naší země a co sloužily vojákům na obranu před nepřáteli. Pak jsme takový bunkr objevili. Teda my kluci. Holky, vedoucí, pokukovaly po kytkách a řece Berounce. My s Matějem a Vláďou prolezli a prozkoumali každý kousek toho betonového hříbku. Bylo to super. Vláďa nám vyprávěl o díře na periskop, aby vojáci viděli, co se kde šustne a o střílnách, o ventilaci a vůbec o hodně zajímavých věcech… třeba prasečích ocáscích. To je, ale vojenské tajemství, takže pšššt.
Abychom atmosféru hraní si na vojáky vylepšili, nechali jsme se od holek pomalovat válečnými barvami a hurá na další bunkr. Tam se z našeho kamaráda Vládi stal hlavní střelmistr, který ze svého batohu vytáhl pistole, terče a náboje. Teda jen na airsoft, ale i tak se z nás stali na hodnou chvíli ti nejlepší vojáci. Ani svačina nás moc nezajímala. Vydrželi bychom tam dlouho, ale holky nás pořád lákaly na hřiště a jídlo. No dali jsme se přemluvit a pokračovali procházkou do města.Cestou jsme viděli ještě několik dalších bunkrů. Nechápeme proč, ale holky trvaly na tom, že nám utřou naše maskování. Takže ve městě už nebylo poznat kdo jsme.
Hřiště bylo ne jedno, ale celkem tři. A zvládli jsme i jedno dopravní. Už z nás nebyli vojáci, ale auta. Pak jsme ještě okoukli vysoký stav vody v Berounce, nakrmili kachny a pokračovali zase dál do centra. V nóbl restauraci, na náměstí, jsme spořádali polévku a zákusek. Jen se ještě musíme trochu naučit chovat se jako řádní hosté, ale my do toho dorosteme.
Poslední hřiště na nás čekalo u nádraží a pak hurá domů. Ve vlaku jsme si měli o čem povídat. Pusa nám jela celou cestu. Aby z našeho výletu měli něco i naši rodiče, nechali jsme se před Brodem zase válečně pomalovat. Měli jsme se fajn, tak zase příště.
Za Šmoulata Renča
Fotky ze šmoulího dobrodružství si můžete prohlédnout v naší galerii