V sobotu 22. 4. ráno jsme se sešli na nádraží, ale tentokrát jsme se neodebrali na vlakové nástupiště, ale pro nás netradičně na autobusovou zastávku. Netrpělivě jsme vyhlíželi, který autobus si pro nás přijede. Konečně jsme se dočkali a linka 662 byla přistavena. Po té, co Sigi koupila jízdenky, jsme se mohli nalodit na palubu našeho dostavníku.
Cesta utekla rychle a my konečně vystoupili v naší cílové stanici, kterou byly Vitice. Naše kroky nejdříve mířily na zdejší dětské hřiště, kde jsme potřebovali vyzkoušet všechny houpačky, prolézačky, kolotoč a samozřejmě došlo i na první část naší svačinky. Vzhledem k tomu, že sluníčko příjemně hřálo, jsme postupně začali odkládat naše bundy a později i mikiny a zůstali jsme pouze v tričku. Bylo opravdu nádherně. Když už se schylovalo k odchodu ze hřiště, vytáhly naše vedoucí desky, ze kterých nám rozdaly jakési kartičky plné různých symbolů a prázdných okének a vysvětlily nám, co bude naším úkolem. Aby naše putování na lipanskou mohylu nebylo nudné, tak si pro nás holky připravily různé otázky, pomocí kterých jsme měli vyluštit tajenku. U každé správné odpovědi bylo písmenko, které jsme zapsali k odpovídajícímu symbolu v naší tabulce.
Už z Vitic byla mohyla vidět. Zdála se nám taková malinká, že jsme měli pocit, že ani nestojí za to takovou dálku chodit. Holky nám o místě, na kterém mohyla stojí, řekly pár zajímavých věcí, třeba že se tam v neděli 30. 5. 1434 odehrála husitská bitva nebo, že husité používali na svou obranu vozové hradby. Čím jsme byli mohyle blíž, tím byla větší a větší. Cestou se nám dokonce podařilo vidět některá zvířátka jako třeba zajíce a nejrůznější ptáčky, ale některé jsme pouze slyšeli např. datla. Dokonce jsme zvládli zamávat i traktorům, které nás míjely.
Ještě nás čekala malá zastávka na napití a už jsme stáli u mohyly. A najednou to nebyla ta malá mohyla, ke které nestojí za to vůbec chodit, ale byla obrovská kamenná homole, vedle které jsme vypadali jako malí mravenečci. Anička nám ještě ukázala pár obrázků z té slavné bitvy a dokonce i obrázek proslulé vozové hradby.
Hlad už byl opravdu velký a tak jsme u stolečku vybalili obědy a pořádně naplnili svá už téměř prázdná bříška. Když jsme všichni dojedli, na řadu konečně přišel fotbalový míč, který jsme celou cestu nesli. Ale protože holky fotbal nebaví, tak si pro nás Lucka s Kačkou nachystala i jiné hry jako třeba cukr káva limonáda. Ještě bychom si tam hráli, ale Sigi zavelela, že už je čas zase jít. Ukázala nám v dáli žlutý domeček, který se stal nyní naším cílem.
Byli jsme celkem napnutí, co nás tam čeká. Sigi pořád mluvila o nějakém překvapení. Co to ale může být? Když jsme došli k domečku, uvítal nás krásný pejsek, který se jmenuje Bára. To ale nebylo to překvapení. Překvapením bylo to, že si tu budeme opékat buřty. Nejdřív jsme si museli nanosit dřevo, pak nám Honza rozdělal oheň a už jsme mohli opékat. Buřtíky nám moc chutnali a připravená šťáva nám také přišla vhod. To už se ale ve vratech objevila naše táborová kuchařka Petra, která tu bydlí, a přivezla nám nanuky.
Když jsme se občerstvili, museli jsme ještě zodpovědět poslední tři otázky a vyplnit tajenku. Vše se povedlo a tajenka byla na světě. Volný čas jsme trávili házením letadélek a holčičky vařily vílí polévku a mezitím střídavě drbaly Báru. Bohužel se pomalu blížil čas odjezdu našeho autobusu, tak jsme museli začít balit své věci. Rozloučili jsme se s Péťou, Honzíkem a Bárou a už jsme chtěli vyrazit na autobusovou zastávku, ale Péťa nás ještě zastavila a na cestu nám každému dala čokoládu.
Pak už opravdu byl nejvyšší čas vyrazit. Cesta autobusem uběhla rychle i přesto, že tam bylo obrovské vedro, aby taky ne, když celý den nám na cestu vydatně svítilo sluníčko, což se ostatně podepsalo i na tvářích a rukou mnohých z nás.
V Brodě na nádraží už nás netrpělivě vyhlíželi rodiče, se kterými jsme se rozešli do svých domovů, abychom jim mohli vyprávět, co všechno jsme dnes zažili. Už teď se moc těšíme na další výlet.
Fotky z výletu najdete v naší galerii